Nestačí jen sázet stromy

Ve čtrnácti letech napsal zakladateli globální iniciativy Plant-for-the-Planet – a od té doby se věnuje obnově lesů naplno. Šimon Michalčík v rozhovoru vysvětluje, proč samotné „sázení stromů“ nestačí, kdy se z dobrého úmyslu stává greenwashing a proč je klimatická krize především otázkou spravedlnosti. Mluví také o propojení plastů, odpadu a rozpadu ekosystémů i o tom, kde mohou menší projekty jako Replastuj.cz sehrát klíčovou roli.

Co tě v patnácti letech přimělo založit českou pobočku Plant-for-the-Planet? Byl to jeden konkrétní moment, nebo spíš postupné prozření?

Pobočka jako taková byla postupný proces, ale myšlenka přivést globální iniciativu Plant-for-the-Planet do Česka měla jasný moment prozření. Bylo mi 14 a pomáhal jsem na jednom filmovém festivalu v Ostravě, kde byly především dokumentární snímky o životním prostředí. Viděl jsem tam film o klukovi z Německa Felixu Finkbeinerovi, který ve svých 9 letech už nechtěl přihlížet tomu, jak dospělí ničí svět. Začal sázet stromy a motivovat děti po celém světě, aby se k němu přidaly – sázeli stromy, přesvědčovali dospělé, aby jich sázeli ještě více, chránili lesy a zvyšovali povědomí o klimatické spravedlnosti. Přesvědčil zástupce všech kontinentů a zákoutí světa, aby plnili svůj díl skládačky, ale v Česku, hned vedle Německa, se tehdy nic nedělo. Po dokoukání filmu jsem mu proto hned napsal a krátce na to aktivity na podporu lesů a vzdělávání o klimatické spravedlnosti rozjel v Česku. Z dobrovolnictví se stal studentský projekt, z toho part-time práce ke studiu, založili jsme nadaci, a teď po více jak 10 letech se tomu věnuju naplno a tým hezky roste.

Co tě tehdy nejvíc překvapilo na fungování neziskového světa?

Získávání dárců. Přestože při nás stojí několik fakt úchvatných podporovatelů, díky kterým můžeme v Česku i ve světě fungovat, tak je to velmi náročná práce. Ze sta pokusů může ke zdárnému vyústění dojít klidně jen jeden. V realitě to pak znamená, že pokud organizace nemá dostatečné kapacity, může se stát, že je všechny věnuje na fundraising, promo, networking, a na tu samotnou činnost, které se věnuje, a která má dopad, nezbyde čas. Nebo naopak. Je dost těžké to vybalancovat správně.

Vysazování stromů zní jednoduše a pozitivně – v čem je to ve skutečnosti mnohem složitější?

Jsem už dost opatrný ohledně termínu “sázení stromů”. Sázet stromy lze totiž mnohými způsoby, některé mohou pro životní prostředí být úplně detrimentální, některé blahodárné. V Česku i ve světě už bylo spoustu případů, které tohle podrthly a spustily vlnu mediální kritiky na “sázení stromů”. My v Plant-for-the-Planet se snažíme téměr výhradně věnovat a podporovat “obnovu lesů” – to znamená takovou činnost, ve které se identifikuje degradovaný ekosystém, kde kdysi byl les a dnes kvůli lidské činnosti není. Cílem obnovy pak je ideálně pomoct lesů navrátit se do takového stavu, v jakém byl dřívě, případně obnovit ty benefity, které daný ekosystém poskytoval lidem a komunitám okolo něj. A to může zahrnovat sázení stromů, ochranu, přirozenou obnovu, práci se stakeholdery, a celkově o dost více pečlivého plánování, než by vyžadovalo “pouhé” vysázení stromů třeba do aleje (což má samozřejmě taky svůj význam, ale věnují se tomu jiní).

Jaký je podle tebe největší mýtus kolem obnovy lesů a zalesňování?

Asi že to děláme proto, abychom pohltili emise CO2. Dříve jsme takovou filosofii vlastně i měli, takže se nedivím tomu, že ten mýtus přetrvává. Ten pohlcovací (mitigační) význam obnovy lesů je ale, troufám si říct, dnes spíše sekundární bonus. To hlavní, proč to děláme, je odolnost – lesy a zdravé ekosystémy jsou klíčem k tomu, aby lidi zvládli fungovat v budoucnosti, kterou do nějaké míry určitě budou definovat klimatické extrémy, výkyvy a další dopady klimatické krize. Na zdravé přírodě závisí efektivní regulace a ochrana před těmito jevy, ale také naše obživa a wellbeing. Vědci se dnes shodují na tom, že ochrana a obnova ekosystémů je vlastně fundamentálním předpokladem k tomu, abychom dosáhli udržitelnosti v environmentální, sociální či ekonomické rovině. Je to stejně důležité, jako snižování emisí a dekarbonizace průmyslu. Chceme-li uspět, musí se dít obojí – nikoli jedno nebo druhé.

Jak poznat, kdy je „sázení stromů“ skutečným řešením – a kdy jen greenwashingem?

Skoro v žádném případě není sázení stromů jediným řešením nějakého problému. Vždycky je to skládačka z vícero dílů, které musí zapadnout, aby nastala změna. Třeba na našem projektu v Ghaně, kde obnovujeme lesy, se současně věnujeme podpoře pracovních příležitostí, empowermentu žen, posílení zpracovatelských kapacit, apod. A ani tak si netroufáme tvrdit, že bychom problémy, se kterýma se tam lidi potýkají, vyřešili. Jen o to usilujeme. Za greenwashing proto osobně považuju to, když se někde má vysadit strom, pořádně ani nevím kde a proč, ale přesto se mi k tomu snaží podsunout, že vlastně zachraňuju svět.

Plant-for-the-Planet hodně mluví o klimatické spravedlnosti. Co si pod tím má představit běžný člověk?

Klimatická krize je globální problém a aktuálně ho nejvíce odnášejí ty skupiny a populace, které za něj nejméně můžou. Třeba země globálního Jihu, tropické regiony. V budoucnu to budou třeba mladí lidi, generace dnešních dětí, kteří ty následky nejvíce ponesou, aniž by to zapříčinili. Klimatická spravedlnost proto označuje úsilí o to, aby řešení a posílení kapacit cílilo právě na tyto nejzranitelnější skupiny.

Proč je podle tebe důležité mluvit o klimatu i jako o sociálním a etickém problému?

Právě kvůli klimatické spravedlnosti – diskutovat o ni vyžaduje povědomí o sociálních problémech, jako jsou nerovnosti, chudoba, a její dosahování vyžaduje jistou míru etického uvažování.

Máš pocit, že se v Česku tomuto rozměru klimatické krize věnuje dost pozornosti?

Tomuto rozměru skoro vůbec. Trochu jsem zaznamenal, že už se řeší, jakým způsobem klimatická krize nerovně dopadá a bude dopadat na lidi v regionech a zranitelnější skupiny v Česku, ale ta solidarita s globálnem mi stále chybí.

Jak najít rovnováhu mezi osobní odpovědností a systémovou změnou?

Za mě systémové změně předchází osobní odpovědnost. Věřím, že když člověk jedná podle nějakého přesvědčení, tak to rezonuje i v jejich okolí. Když to pak dělá komunita lidí, tak to okolí je dost velké na to, aby proběhla systémová změna. Viděli jsme to už před lety, když se rozjela studentská hnutí za klima, a najednou se firmy a média nebály o tom mluvit.

Jakou roli by podle tebe měly hrát firmy – a kde už končí marketing a začíná skutečná odpovědnost?

Velká otázka, na kterou znají lepší odpovědi povolanější. Za mě je důležité, aby se firmy fakt zamyslely nad tím, co jsou všechno oblasti a témata, kde by měly být zodpovědné. Aktuálně mi přijde, že se spoustu firem zasekne na hodně omezené formě “dobročinnosti”, jen ve své nejužší sféře vlivu. To je samozřejmě ok, ale málokteré firmě už dojde, že nese i nějakou dílčí odpovědnost vůči světu, životnímu prostředí, mladé generaci.

Jak se podle tebe propojuje téma plastů, odpadu a obnovy ekosystémů?

Znečištění plasty a nakládání s odpady se stejně jako klimatická krize podílí na rozpadu biodiverzity a ekosystémů. A jak jsem říkal, při řešení konkrétního problému nebo obnovy ekosystémů v dané lokalitě se najednou vícero příčin začne slévat dohromady. Takže se jejich řešení člověk nevyhne. Na našem projektu obnovy lesů v Ghaně už kolikrát došlo na řeč i o plastech a nakládání s odpadem, protože to jinak nešlo.

Co mohou projekty jako Replastuj.cz dělat lépe než velké instituce?

Velké instituce bývají zkostnatělé a málo ohybné v tak dynamických a proměnlivých tématech, jako řešíme. Taky mi přijde, že bývají více diplomatické a méně odvážné v tom jít proti proudu, když je to třeba. Menší projekty a iniciativy jako Replastuj můžou mnohem lépe reagovat na aktuální dění a potřeby.

Kdyby sis měl vybrat jednu změnu v každodenním chování lidí, která má reálný dopad – jaká by to byla?

Asi neustále se zamýšlení “Proč dělám to, co dělám?” a zpochybňovávání zajetých vzorců. Pak člověk zjistí, kolik neudržitelných zvyků lze vlastně snadno zahodit nebo zaměnit, a dovede napojit svou každodenní činnost na větší cíl.

Co ti dnes dává naději, že změna je možná?

Náš projekt v Ghaně, kde po pěti letech usilovné práce pomalu ale rychle roste našich zatím 100000 zasazených stromů, a mění to životy místních lidí v komunitě k lepšímu.

A na závěr: kdybys měl popsat svět v roce 2050 jedním slovem – jaké by to bylo a proč?

Zelený – ale myslím doslova, pestřejší na přírodu a ekosystémy, tak, že jich nebude rok co rok ubývat, ale přibývat, a budou integrovanější s lidmi.