OD PRASEČÍHO MĚCHÝŘE K NOVÝM OBALŮM

V našem novém seriálu vám představíme kompletní historii plastů, která sahá až do doby před 25 000 lety. V prvním dílu probereme samotné dějiny obalů – od listů a prasečích měchýřů přes amfory a dřevěné sudy, ke sklu a lepence a následně k používání papíru, plastů a jejich kombinaci tzv. lepenému nápojovému kartonu.

Kalabasy vystavené na řemeslném trhu ve státě Oyo, Nigérie. © Dotun55, Creative Commons Attrubution-Share Alike 4.0 

Obaly existují od doby, kdy vznikla potřeba skladovat a uchovávat potraviny a umožnit jejich přepravu. Jinými slovy, jsou tu s námi už od pravěku. Koneckonců dostatečné zásoby potravin byly potřeba i v období sucha. A naši předci byli velmi vynalézaví. Vytvářeli skladovací komory v jeskyních, hloubili jámy a jako skladovací prostředky používali to, co zbylo z ulovené kořisti – měchýře, kůže a usně. Ty se používaly překvapivě dlouho, ještě ve středověku se používala kožená brčka na pití. Kromě zvířecích zbytků byly stejně vhodné i biologické materiály, jako jsou např. listy rostlin a vydlabané tykve na lahve zvané kalabasy. Příroda je koneckonců expert, pokud jde o ochranu věcí a jejich trvanlivost – vejce, ořechy, kaštany, banány i prostá kůra stromů jsou prakticky dokonalým řešením obalů.

Nové materiály a nápady: keramika a dřevo

Když se lidé začali usazovat a vznikala první trvalá sídliště, rostla také potřeba skladovacích prostor. Materiály používané k výrobě nástrojů, zbraní, oděvů a domů se postupně začaly používat také k výrobě nádob. Pro ně se nejčastěji používaly materiály, jako jsou hlína nebo jíl. Části takových nádob jsou dodnes klasickým nálezem při archeologických vykopávkách, přičemž nejstarší dosud nalezené nádoby jsou staré asi 20 000 let. Keramika se však skutečně rozšířila až v době, kdy se lidé stali usedlými, přibližně před 10 000 lety. Nejznámějším příkladem obalu z klasického období je pak samozřejmě amfora, která byla využívána na jedno použití. Tyto hliněné nádoby se uzavíraly korkovou zátkou. Kůra korkového dubu se v oblasti Středomoří dodnes důmyslně sbírá. K výrobě košů se pak dobře hodily i další materiály rostlinného původu, jako jsou větvičky, bambus a rákos, zatímco jiné, například len, lněné plátno a juta sloužily jako lehké tašky. A ty jsou v podstatě běžné dodnes.

Od druhého tisíciletí před naším letopočtem byly ze dřeva vyřezávány první sudy, vědra a kádě. Trvalo nějakou dobu, než získaly svůj charakteristický tvar se zarovnanými sochory (dlouhými dřevěnými lamelami). Říká se, že Keltové poprvé použili řemeslo výroby sudů (známé také jako bednářství) již několik století před naším letopočtem. Nádoby sloužily k uchovávání a přepravě vína, piva, octa, nakládaných ryb, soli a obilí. K upevnění sudů byl pak zapotřebí kov. Ten byl k dispozici již od doby bronzové, ale teprve s objevem železa se jeho použití pro každodenní účely vyplatilo.

Desetiramenný automat na lahve Owens (cca v r. 1913)

Sklo – od luxusního zboží ke standardnímu materiálu

Kdo vlastnil sklo, byl bohatý. Až do 19. století byl tento průhledný materiál synonymem bohatství. Sklářské umění je staré více než 3 500 let a nejstarší doklady o výrobě skla pocházejí z antiky. Jako místo jeho vzniku se často uvádí Mezopotámie a starověký Egypt. Sklo však muselo urazit dlouhou cestu, než se z naprosto luxusního předmětu stalo materiálem každodenní potřeby. Teprve s příchodem industrializace a strojové výroby bylo možné vyrábět skleněné nádoby levně ve velkém. Ve spojení s korunkovým uzávěrem (zátkou), který si v roce 1892 nechal patentovat William Painter, a vynálezem automatického stroje na foukání lahví Michaelem Josephem Owensem v roce 1903, se skleněná lahev stala jednou z nejrozšířenějších forem obalů na světě.

Erik Wallenberg, vynálezce prvního balení Tetra Paku. © Tetra Pak, Commons Attributions-Share Alike 2.0

Lehký a praktický – papír a lepenka

Zatímco v Evropě dlouhá léta neexistovala alternativa k hlíně, dřevu, lnu, jutě atd., Číňané vyráběli papír z namočených rostlinných vláken již před 2 000 lety. Ten se používal nejen k psaní, ale brzy také k balení věcí. Chvíli trvalo, než se tento vynález dostal přes Blízký východ do Evropy, kde byl ve 14. století poprvé použit k balení potravin. Papírové sáčky, které známe dnes, existují od roku 1879, kdy Američanka Margaret Knightová vynalezla první stroj na jejich výrobu. Další vývojové kroky následovaly o něco později, například vlnitá lepenka a kartonáž. Světoznámá kombinace papíru a plastu – tzv. lepený nápojový karton, byl představen 18. května 1951 jako Tetra Pak. Tento kompozitní materiál přinesl celosvětovou slávu Švédům Rubenu Rausingovi a Eriku Wallenbergovi. Různé výrobky z celulózy a kompozitních materiálů jsou dnes nedílnou součástí života a používají se v mnoha oblastech.

 

Vynález vzduchotěsného uzávěru

Vynález průmyslové konzervace na počátku 19. století představuje obecný zlom v historii obalů. A jeho příběh je následující: Napoleon Bonaparte, než dosáhl vrcholu své moci, vyhlásil v roce 1795 soutěž na konzervaci potravin, protože hodlal vést řadu válek. A nejčastější příčinou smrti vojáků nebyly bitvy, ale hlad a zima. Napoleon potřeboval k nasycení své obrovské armády jednu věc víc než cokoli jiného – a sice potraviny, které by vydržely a daly se přepravovat. Na vítězného vynálezce pak čekala hlavní cena.

V témže roce vynalezl 26letý pařížský cukrář Nicolas Appert převratnou metodu konzervace potravin, kterou nazval Umění uchovávat všechny druhy živočišných a rostlinných látek po dobu několika let. Potraviny vložil do sklenic, zahřál je a vzduchotěsně uzavřel, čímž vynalezl proces lahvování. Ve skutečnosti obdržel finanční odměnu až v roce 1810. A v té době už v Anglii probíhala další revoluce v balení, protože těžké a rozbitné skleněné nádoby, které Appert používal, byly pro přepravu všechno možné, jen ne praktické.

V dalším dílu se už brzy dozvíte, jak byla vynalezena plechovka a kdy se začaly používat plasty.