Rozhovor Kateřina Fialová: Dávat hlas přírodě

Kateřina Fialová se ve svých patnácti letech stala nejmladší režisérkou České televize. V pořadu Nedej se! veřejnosti přibližuje kauzy a témata z ochrany životního prostředí. Co jí na její práci nejvíc baví a čím každý z nás může pomoct přírodě? Čtěte v rozhovoru.

Už v 15 letech jsi se stala nejmladší režisérkou České televize. Co pro tebe bylo v té době nejtěžší – technika, autority nebo vlastní pochybnosti?

Nejtěžší pro mě bylo překonat můj strach z komunikace s lidmi - do té doby jsem byla jenom holka, co s kamerou běhá někde po divočině a nebyla jsem zvyklá oslovovat respondenty a domlouvat s nimi natáčení. Dost jsem se bála odmítavých reakcí a toho, co si o mě odborníci, vědci i politici budou myslet, když za nimi dorazím jako teprve patnáctiletá režisérka. Právě v tomhle ohledu na sobě vidím asi největší posun - i dneska mám stále z té práce pochopitelně respekt, ale strach už se mi podařilo odbourat.

Co ti tenhle brzký vstup do médií dal – a co ti naopak vzal?

Dalo mi to samozřejmě zkušenosti a příležitosti, o kterých by se mi před tím ani nesnilo. Za jeden natáčecí den jsem se od kolegů naučila tolik technických dovedností, na které bych sama přicházela měsíce. Díky televizi mám také spoustu nových přátel, a konečně i s tímto specifickým zájmem někam patřím a zapadám. Na druhou stranu množství stresu, které při každé reportáži padá na hlavu režisérů je enormní a nebylo jednoduché se s pocitem neustálého tlaku vyrovnat. Rozhodně ale převažují pozitivní zkušenosti.

Proč ses rozhodla zaměřit právě na ochranu životního prostředí a ekologické kauzy?

Přijde mi správné dávat hlas přírodě a životnímu prostředí ve sporech, kde má mít druhá strana také právo se obhájit. V lidské společnosti je přece běžné, že ve sporných kauzách mají oba aktéři prostor se vyjádřit. Bohužel naše krajina se úplně ozvat nemůže, a proto vidím smysl v tom, když jejím hlasem promlouvají vědci, odborníci či spolky, kteří v našich pořadech přináší tu druhou stránku věci.

Jak velkou odpovědnost podle tebe nese filmař nebo novinář, když mluví o environmentálních problémech?

Odpovědnost je to samozřejmě veliká, ale týká se veškerých výstupů do mediálního prostoru. Vždy je potřeba mít problém perfektně nastudovaný, nechat si poradit a vysvětlit věci, které jsou třeba složitější na pochopení a dávat pozor na to, zda jsou informace opravdu pravdivé. U environmentálních kauz je to o to náročnější, že se samozřejmě také věda vyvíjí, poznání se vyvíjí a co bylo před deseti lety správnou metodou už dneska být nemusí.

Jak hledáš rovnováhu mezi silným sdělením a tím, aby divák neodcházel paralyzovaný strachem?

Je to složité, protože i na mě často dopadá tíha témat, o kterých natáčím. Hlavní ale je, že to případné silné sdělení vyvolá diskuzi a to téma se otevře třeba více do hloubky, nebo se o něm minimálně začne více mluvit ve společnosti, což pak může vést k nějakému posunu.

Myslíš, že obraz a emoce mají větší sílu než data a statistiky?

Řekla bych, že to jde ruku v ruce - data a statistiky jsou to, co tvoří reportáž důvěryhodnou a na druhou stranu dechberoucí záběry a celý ten vizuál může podtrhnout, v jaké atmosféře se třeba celé to téma nese tak, aby se do toho divák dokázal vcítit a nebyl pouze zavalen studiemi a odbornými poučkami.

Kde podle tebe média v ekologických tématech nejčastěji selhávají?

Bohužel tím, že jsou to často věci strašně složité, tak dochází ke zkratkám a nevysvětlí se třeba úplně správně. Já sama za rok vystřídám hned několik odborností, když připravuji rešerše ke kauzám - jeden měsíc je potřeba detailně nastudovat dopravní modely, porozumět výpočtům ekonomických nástrojů, nastudovat nejnovější metodiky pro stavby tůní, zalesňování nebo hydrogeologické vrty, aby byl člověk vůbec dostatečně připravený bavit se o tom s odborníky nebo s aktéry té kauzy. Vždycky mám strach, že jsem na něco zapomněla - že mi proklouzlo nějaké nařízení, nový zákon nebo výzkum - naštěstí se mi to ale nikdy nestalo a vždy jsem pokryla vše. Pokud má člověk ale jen několik málo dní na přípravu k nějakému článku na složité ekologické téma, je jasné, že může důležitá informace snáze proklouznout. Já si nedokážu představit, jak bych se tomuto oboru mohla věnovat, kdybych za sebou neměla několik let odborných zkušeností z biologických přednášek, soustředění a expedic do zahraničí a alespoň nějaký odborný základ.

Které téma tě zatím zasáhlo nejvíc osobně – a proč?

Nejvíce mě zasáhla kauza silnice I/35 přes Geopark UNESCO Český ráj, do které jsem se ponořila loni na podzim. Je to spor, který se táhne přes 20 let a opět velmi složité a rozsáhlé téma, které mě stálo spoustu úsilí, aby se vůbec dalo zpracovat. Překvapila mě pak ale především odezva, která na pořad byla, jelikož to ještě více rozproudilo už tak aktivní diskuzi. Měsíc po odvysílání ministr životního prostředí Hladík zrušil souhlasné stanovisko povolující stavbu.

S jakým nejprapodivnějším mýtem o ochraně přírody jsi se kdy setkala?

Můj oblíbený mýtus je, že každá nádrž s vodou potřebuje hodně ryb, jinak je mrtvá! Jenže ve skutečnosti to bývá právě naopak, jakmile se přemnoží ryby, vyžerou všechen plankton (vodní “čističe”) a vajíčka obojživelníků a z nádrže se stane bahnitá poušť se spoustou namačkaných rybích prasátek. Je to jedna z věcí, o kterých přednáší veřejnosti zoolog z mého rodného města, David Fischer.

Jaká tvoje reportáž je pro tebe nejvíc srdeční záležitostí?

Pro mě je srdeční jakékoliv natáčení s dobrovolníky, s nadšenci a spolky, které věnují svůj čas a úsilí ochraně přírody, jelikož jsou to vždy velmi zajímaví lidé. V létě jsem natáčela například o dvou studentech gymnázia a jejich učiteli, kteří se spojili, aby obnovili vzácnou Netovickou stráň blízko Slaného. Dnes se do péče o stráň zapojuje i místní škola a veřejnost a vzniká tam celá komunita, která mění tohle původně zarostlé místo v rozkvetlé útočiště pro vzácné druhy.

V čem je podle tebe generace Z jiná v přístupu k ekologii než generace předchozí?

Myslím si, že generace Z má velkou výhodu v dostupnosti informací a tak se může velmi snadno dovzdělat i v tématech, ke kterým předchozí generace neměla tolik přístup.

Co bys vzkázala lidem, kteří říkají: „Jednotlivec stejně nic nezmění“?

Aby vyrazili do terénu! Než jsem začala natáčet pro televizi, o víkendech jsem se s kamarády podílela na práci přímo v přírodě. Když člověk vlastníma rukama vytrhá nálety invazních rostlin a další rok na stejném místě vidí kvést vzácné druhy, tak na tohle tvrzení rychle zapomene.

Kdybys měla mladým lidem doporučit jednu malou změnu, kterou by mohli udělat hned teď – jaká by to byla?

Každý den si přečíst něco zajímavého o nějakém druhu rostliny či živočicha z naší krajiny. Člověk tak porozumí tomu, co chrání, může obohatit debatu o zajímavá fakta a vybudovat si pevnější vztah s českou přírodou.

Jak si chráníš vlastní psychiku při práci s těžkými tématy?

Pro mě je nejdůležitější mít kolem sebe kolektiv, který mě podrží a podpoří. Jsem ráda, že právě v Nedej se! jsme nejen kolegové, ale parťáci. V náročnějších situacích je důležité se neuzavřít do sebe, ale svěřit se někomu, kdo rozumí vaší práci i vám jako člověku.

Co tě dnes – mimo ekologii – nejvíc inspiruje?

Inspiruje mě pozorování každodenního světa - ráda si všímám detailů, které nás vytrhují z každodenní setrvačnosti. Právě ty veselé maličkosti mi přinášejí nejvíc nápadů.

Kam by ses chtěla profesně posunout v příštích pěti letech?

Určitě bych se ráda technicky zdokonalila - ať už při práci s kamerou nebo v postprodukci. To jde ruku v ruce se sílou sdělení, která bych chtěla ve svých filmech předávat.

A na závěr: kdybys měla natočit film o světě za 30 let, jaký by byl – dystopie, nebo naděje?

Jelikož věřím v ty drobné veselé maličkosti, tak opravdu věřím, že by dystopie nebyla. S jistotou můžu říct jen to, že ať svět bude vypadat jakkoliv, já ho budu dál dokumentovat.

Projekty Kateřiny můžete sledovat i na jejím instagramovém profilu.

#udržitelnost #ekologie